Miloš Bučinský: Nikdo průmyslovou zónu nechce, ale všichni pro ni hlasovali

Děkuji kolegům místostarostce Mgr. Aleně Krejčové a zastupiteli Ing. Jindřichu Bláhovi za reakce na můj článek „Drahé rozhodnutí pro Soběslav”. Rád bych ale upozornil na jednu podstatnou věc: ani jedna z reakcí nerozporuje jediný věcný argument, který jsem uvedl. Příspěvek 315 korun za metr čtvereční (třetinu republikového průměru) nikdo nezpochybnil. Rozšíření čistírny za 40 milionů, které investor nezaplatí celé, také ne. Ani dvacetiletý závazek města nic nenamítat proti tomu, co se v průmyslové zóně děje, ani směšnou pokutu za kamiony navíc. Diskuse se místo toho stočila k otázce, kdo s kým jednal a kdo nesl jakou odpovědnost.

Paradox celé věci

Tomu rozumím, ale je to vedlejší. Smlouvu neschválil výbor ani místostarostka — schválilo ji zastupitelstvo hlasováním. A tady se dostávám k paradoxu, který považuji za jádro celé věci: dnes veřejně neslyším nikoho, kdo by průmyslovou zónu u Chlebova hájil. Všichni jsme prý proti, nebo přinejmenším skeptičtí. Přesto pro nevýhodná pravidla hlasovala naprostá většina zastupitelů — proti jsme byli tři.

Vraťme se k referendu

A ještě jeden krok zpět. Když se o zóně rozhodovalo v místním referendu, přišlo přes 1 600 lidí a devadesát procent z nich bylo proti. Referendum bylo neplatné jen těsně — mimo jiné proto, že tehdejší vedení města i většina zastupitelů občany otevřeně vyzývaly k neúčasti. Kdyby tehdy platné bylo, dnešní situace by vůbec nemusela nastat. Nejednali bychom o výši příspěvku ani o stropech pro kamiony, protože by nebylo o čem.

Snadné v článku, těžší u hlasování

Je snadné být proti zóně v novinovém článku. Těžší je být proti ve chvíli, kdy se hlasuje — o referendu, o změně územního plánu, o prodeji pozemků, o plánovací smlouvě. V každém z těchto okamžiků měla Soběslav v rukou lepší karty, než jaké drží dnes. Pokaždé je zahodila.

Závěrem

Nepíšu to proto, abych hledal viníky. Píšu to proto, že město čekají další podobná rozhodnutí. A u nich bude znovu platit, že odpovědnost se neměří tím, co říkáme, ale tím, jak hlasujeme.